|
|
-
O vytváření rovnováhy mezi prací a osobním životem bylo napsáno mnoho knih a přednáškami na toto téma se živí řada guru. Většina lidí chce být úspěšná, ale představu o úspěchu má každý jinou. Pro mne to znamená trávit více času děláním toho, co chci a jak chci.
Pojďme se nejprve podívat na pracovní život. Začněme tím, jak přijímáme změny. Změny jsou něco, co nás provází celý život, a je třeba se na ně dívat jako na příležitosti. Důležité jsou profesionální vztahy a jejich udržování. Je mnohem snazší dohodnout se s někým, koho známe, s nímž máme společné zájmy a cíle. Lidi kolem sebe včetně podřízených bychom měli hodnotit podle výsledků. Tím jim poskytneme více svobody k seberealizaci. Sdílejme odpovědnost a delegujme. Důležitá je autenticita a angažovanost. Příklady táhnou, nemůžeme kázat vodu a pít víno. Je dobré vytvářet prostředí, které přeje inovacím a novým nápadům. Pozitivní atmosféra nás nabíjí novou energií. Pracujeme-li v prostředí, které spoluvytváříme, cítíme se mnohem lépe. K postupu vpřed je nutné se celý život učit. Tohle vše ovlivňuje i náš osobní život. Svět a lidé kolem nás dávají přednost těm, kteří jsou v pohodě, mají nadhled, vědí, co chtějí, a komunikují pozitivně. Staňte se architekty svých osudů. Někdy k tomu stačí užívat ten správný ze dvou konců, kterým nás příroda obdařila. Hýbejte se s hodinovými ručičkami, místo abyste je sledovali.
K dosažení tohoto cíle je třeba změnit rutinu našich profesionálních návyků. Zamysleme se znovu nad tím, co nás vlastně motivuje. Peníze jsou většinou jen krátkodobou motivací. Změna nepřijde sama. Je třeba plánovat, připravit se a pak to prostě udělat. Čekat na syndromy vyhoření je nebezpečné. Někdy stačí zpomalit nebo hledat alternativy. Řadu činností lze zjednodušit. Pomáhají nám v tom technologie, pokud se však nestanete jejich otrokem. Kromě syndromů chronické únavy se začínají objevovat fóbie z nefungujících mobilních telefonů nebo e-mailů. Odpočinek nebo dovolená je doba, kdy vypouštíme každodenní starosti.
Pokud máte pocit, že svou rovnováhu pořád hledáte, nepropadejte panice. Život kolem nás je dynamický. Rovnováha je pohyblivý cíl a není ani v tibetském klášteře, ale spíše v rakvi.
|
-
Petr Mach
Euro, 06.10.2008
Spojené státy zažily otřes na finančních trzích. Vláda 7. září nejprve uvalila nucenou správu na společnosti Fannie Mae a Freddie Mac. Následně se 16. září do potíží s platební schopností dostala pojišťovna AIG, které americká centrální banka poskytla záchrannou půjčku 85 miliard dolarů a vláda převzala 80 % akcií. Nyní se Bushova vláda snaží protlačit Kongresem plán na převzetí aktiv dalších bank v hodnotě 700 miliard dolarů. V médiích, ve světě i u nás, se objevily posměšky vůči svobodnému kapitalismu, který údajně selhal. Jaká je skutečnost?
Státní zásahy, kam se podíváme
Na americkém finančním trhu zdaleka nepanoval laissez faire kapitalismus. Společnosti Fannie Mae a Freddie Mac byly založeny státem. První za prezidenta F. D. Roosevelta v roce 1938 – během New Dealu, další v roce 1970. Šlo o klasický levicový výmysl jak "napomoci trhu s bydlením" a "zlepšit dostupnost bydlení". Banky pak samozřejmě poskytovaly hypotéky ochotněji. Nenesly prakticky žádné riziko, když od nich uzavřené hypotéky záhy skoupily tyto státem zřízené instituce. Fannie Mae a Freddie Mac navíc požívaly řadu dalších výhod: Byly např. osvobozeny od státních a místních daní a jejich obligace v držení dalších finančních společností byly preferovány z hlediska pravidel kapitálové přiměřenosti.
V roce 1968 byla Fannie Mae privatizována a Freddie Mac byla privatizována ihned po založení v roce 1970. Šlo ale přesně o ten falešný druh neokonzervativní privatizace, jejímž smyslem je aktuálně získat prostředky do státního rozpočtu, která ale současně svěřuje společnosti "veřejnoprávní úlohu" a poskytuje státní garanci. Vláda vymyslela novou právní formu, "vládou zřízenou soukromou korporaci", GSE – takže ani státní podnik, ani a.s., ale hybrid. Ze statutu musí společnosti 1) "pečovat o stabilitu trhu s hypotékami", 2) přiměřeně reagovat na situaci na finančním trhu, 3) podporovat hypotéky pro nízkopříjmové rodiny a tyto hypotéky dotovat z výnosů z jiné činnosti.
Freddie Mac a Fannie Mae měly zdánlivě bezrizikový a ziskový byznys. Na aktivech měly hypotéky (tedy nemovitostmi kryté dlužní úpisy, považované tradičně za málo rizikové) a jako zdroj měly nízce úročené, o státní garance opřené dluhopisy. Od bank kupovaly nejen – jak se ukázalo – riskantní hypotéky nízkopříjmových domácností, ale i spekulativní hypotéky motivované aktuálně rostoucími cenami nemovitostí. Najednou Freddie a Fannie držely hypotéky, které jim jejich příjemci nespláceli. Žádný oběd není zadarmo, tak ani představa o plnění politického cíle za soukromé peníze netrvala věčně.
Fatální úloha centrální banky
Další státní institucí zapletenou do celé hry na bezrizikový výnos byla americká centrální banka, Federální rezervní systém (Fed) založený 1913. Jedna z klíčových cen v ekonomice, úrok, místo aby podléhala nabídce a poptávce utvářené trhem, byla řízena úředníky centrální banky. Fed rozhodoval o úrokové míře jako vrchní centrální plánovač. Místo, aby centrální banka – jak doporučuje monetaristická teorie ražená nositelem Nobelovy ceny za ekonomii a velkým obhájcem volného trhu Miltonem Friedmanem – zajišťovala – když už existuje státní monopol na tisk peněz – jen nedistorzní, mírný a plynulý růst peněžní zásoby, hrál si americký Fed s úrokovou mírou, kterou masivními finančnímu operacemi tu zvedal, tu snižoval.
Na volném trhu by – v situaci rostoucí poptávky po hypotékách – úroková míra měla dávno tendenci růst. Fed se ale rozhodl ve stejné době úrokové sazby – masivním skupováním vládních obligací – snižovat. Ruka centrálního plánovače úrokových sazeb výrazně přispěla k problémům Freddie Mac a Fannie Mae.
16. září oznámila neschopnost plnit závazky pojišťovna AIG. To se stává. Podstatou kapitalismu je, že umožňuje odchod neúspěšných a dává prostor novým. Fed ale záhy oznámil převzetí pojišťovny, podle pravidla too big to fail, neboli příliš velká instituce na to, aby ji politici nechali padnout, zejména pár dní před volbami. Fed uvolnil pro AIG půjčku 85 miliard dolarů (centrální banky, které peníze tisknou, mají schopnost chovat se jako "lender of last resort" – tedy půjčovat bankám, kterým už nikdo jiný není ochoten půjčit). Bushova vláda současně převzala 79,9% akcií AIG a provedla tak znárodnění největší pojišťovny. Aktiva zřejmě převede do nějaké státní "konsolidační agentury", která bude aktiva rozprodávat. A Bushova vláda chce protlačit Kongresem plán na odkup aktiv dalších bank až za 700 miliard dolarů.
Vláda tak vytváří klasický morální hazard. Svými garancemi dává velkým investorům vzkaz: V dobrých letech, když vaše investice nesou výnos, máte právo na výnos. Když hrozí, že vámi nakoupené cenné papíry nikdo neproplatí, přijde stát s penězi daňových poplatníků a zbaví vás rizika. Politici přeci disponují miliardami dolarů daňových poplatníků, kteří jsou na rozdíl od velkých investorů rozptýlení a nemohou se bránit.
Závěr
V americké finanční krizi to nebyl volný trh, kdo selhal. Byla to opět namyšlená ruka státních plánovačů.
Americký a západoevropské právní systémy nám byly vždy dávány za vzor. Někteří rovnou chtěli, abychom převzali v roce 1989 nějaký právní a institucionální systém se vším všudy. Nesmysl. Zrovna postátněný americký trh s hypotékami nám rozhodně nemá sloužit jako vzor.
Z americké krize plynou následující doporučení: Nenapodobujme schémata typu podpora hypoték skrze státní finanční instituci, která bude zajišťovat levné hypotéky pro nízko- a středně příjmové rodiny. Měli bychom se také znovu zamyslet nad euro-americkým modelem měnové politiky, která centrálně řídí úrokovou míru, a to mnohdy evidentně proti směru, kam by ji zdravě vedl volný trh.
window.google_render_ad();
|
-
Člověk po padesátce se začne přibližovat období, které označujeme jako seniorský věk. Život přináší starosti, pravidelná fyzická aktivita vyšší riziko opotřebení. V tomto věku by se měl každý zamyslet nad svým životním stylem: omezit stres, dopřát si dostatek spánku a odpočinku, dát svému tělu nejen to, co mu chutná. Prostě upravit jídelníček vzhledem ke svému věku tak, aby příjem a výdej energie byl v rovnováze a výživa byla nejen chutná, ale i zdravá.
Pojem "zdravá výživa" je diskutabilní. Vždy se musí brát v úvahu potřeby jedince, myslím, že neexistuje univerzální jídelníček pro lidi seniorského věku. Záleží na tom, jak člověk žije, jaký má denní režim, zda pravidelně cvičí nebo má sedavé zaměstnání a za fyzickou aktivitu považuje nanejvýš sledování sportu v televizi. Rovněž, přestože je rozšířen názor spíše opačný, vysoká intelektuální aktivita u lidí, kteří pravidelně a dlouho přemýšlejí, vyžaduje úpravu jídelníčku, byť trochu jinak než pro sportovce. Proto knihy a pojednání o "zdravé výživě" berme jen jako orientační. Z nich si, při zachování správných poměrů živin, vitamímů a iontů kažký senior pro sebe musí vybrat to, co je pro něj nejlepší. Každý z nás má totiž genetické dispozice, které člověka předurčují k nějaké činnosti, opakem jsou třeba vzozená těžká onemocnění. Stejně špatně se reguluje nadváha, když patříme k určitému somatotypu.
Lidé si sice uvědomují, že stárnou, ale pocit, že už na tom fyzicky, duševně, sexuálně apod. nejsou jako dřív, může vést i ke stresům, které, až se zase nepovede všechno jako za mlada, mohou vést až k neurózám. Starořecká Kalokagathie, v překladu soulad fyzické a duševní krásy, asi nebude hlavním cílem seniorů, ale přesto jednou z cest, jak si v tomto věku vylepšit život, je racionální výživa. Pochopitelně přecházet na zdravější stravování po padesátce, nebo dokonce když už senior cítí, že je potřeba udělat něco, aby se cítil líp, je poněkud pozdě. Přesto i člověk v pozdnějším věku může "omladit" organismus a prožít příjemnější stáří oddálením chorob, ke kterým je disponován, jako jsou např. srdečně cévní, onkologické, zažívací, vylepšit si život při diabetu a následných průvodních jevech apod.
Někteří lidé z neznalosti "vylepšují" svůj jídelníček spoustou syntetických vitamínů, vitamínových a jiných doplňků. Je třeba si uvědomit, že pokud organismus má něčeho dostatek a my soustavně přidáváme tzv. neškodné vitamínové doplňky, můžeme si i značně uškodit. V případě vitamínů je třeba vědět, že se rozdělují na ty, které jsou rozpustné ve vodě, ty jsou při přebytku odstraňovány z těla především ledvinami, a vitamíny, rozpustné v tucích, které se v těle hromadí. Mezi druhou skupinu patří A, D, E, K. Tyto vitamíny lze pravidelným přidáváním vyšších dávek, dokonce nejen syntetických, předávkovat tak, že místo pomoci budou škodit (hrozí např. poškození jater při dlouhodobém užívání vitamínu A apod.).
Na počátku třetího tisíciletí máme k dispozici nové poznatky, týkající se výživy. Zcela nový pohled na formulaci skladby potravy a působení jednotlivých potravin ve vztahu k jejich obsahu živin, především cukrů, je teorie Glykemického indexu. Základem této teorie je obecně doporučovaný příjem jedné ze tří živin, cukrů. Jakou částí ve výživě by měl být jejich podíl? Odborněji: kolik procent energie, obsažené v přijaté potravě, by měly tvořit cukry? Odborníci ve výživě doporučují významně zvýšit podíl komplexních cukrů z nynějších přibližně 45-55% na 65-75%. Ovšem to vše na úkor tuků, jejichž podíl bývá mezi 35-45%, a glukózy a cukrů, obsahujících glukózu. Snížíme-li tímto stravovacím návykem hodnotu tuků alespoň na přijatelných 40%, a budou-li mezi přijatými tuky převažovat tuky nenasycené, tzn. tuky obsahující v molekule dvojné a trojné vazby (dnes označované jako omega 3 mastné kyseliny), které se vyskytují převážně v rostliných zdrojích a mořských rybách, lze přechod na tento stravovací návyk považovat za velký úspěch. Strava s vysokým podílem cukrů může být prospěšná za předpokladu, že vlákniny, tedy komplexní cukry, tvoří většinu cukrů obsažených v potravě. Vysoký obsah vlákniny snižuje glykemický index potraviny, protože zpomaluje využití cukrů v ní obsažených. Podobně se chová i tepelně nezpracovaný škrob.
Nejen pro seniory to znamená podstatnou změnu výživových zvyklostí směrem k vyšší konzumaci celozrnných obilovin, luštěnin, zeleniny a do jisté míry i ovoce. Poněkud nepříznivě z tohoto úhlu pohledu vychází konzumace loupané rýže, těstovin, i nevaječných, brambor, kde se po tepelné úpravě řetězec polysacharidu snadno štěpí na aldohexózu glukózu, po fruktóze nejsladší ale především nejenergičtější cukr, vstřebávající se už v Cavum oris (dutině ústní).
Pro ty, kteří chtějí snížit tělesnou hmotnost, je dobrá kombinace masa (netučného, ne vepřového) se zeleninou. Pro hladovce, kteří zhltnou na posezení "cokoliv v jakémkoliv množství" je tato strava velice vhodná, s tím, že platí zásada: čím víc potravy, tím větší kvantitativní rozestup mezi masem a zeleninou. Vlastně při malé porci je poměr masa a zeleniny tak 1 : 3, při větším objemu hmotnost masa zůstává, hmotnost a pestrost zeleniny narůstá.
Při konzumaci vysokoenergetických potravin, obsahujících glukózu, tedy potravin s vysokým glykemickým indexem, nárazový nadbytek rychle vstřebatelných cukrů způsobí vzestup inzulínu. Inzulín způsobí, že dobré dvě třetiny zkonzumovaného cukru se nepřemění na glykogen(svalový cukr), ale na tuk. Navíc za 60-90 minut dojde v krvi k výrazné hypoglykemii, která vyvolá značnou chuť k jídlu. Tento bludný kruh nerozetneme tím, že hlad přemůžeme a nebudeme jíst, ale jen změnou stravovacích návyků.
Základem udržení stálé hmotnosti je stálá hladina glykemie. Hladina krevního cukru se musí pohybovat v poměrně úzkém rozmezí hodnot, jinak dochází k hypoglykemii a k pocitu hladu. Při přejídání se stravou s obsahem jednoduchých cukrů dojde k mnohem horší hyperglykemii, mající po čase za následek poruchu tvorby jednoho ze dvou hormonů, regulujícího hladinu cukru v krvi, inzulínu. Inzulín spolu s opačně působícím glukagonem udržují ve zdravém těle hladinu krevního cukru na normálních hodnotách.
V této souvislosti je třeba zmínit se o ovoci, které obsahuje velké množství fruktózy. U starších osob nemusí být metabolismus v úplném pořádku a může se stát, že, a to především v případě alkoholiků a cirhotiků, dojde v játrech k přeměně fruktózy na tuk. Jakmile má organismus "hlad po energii" a osoba s již nedokonalým metabolismem dodá tělu fruktózu, dojde ke "ztukovatění jater". Naopak dlouhodobá hypoglykemie jater způsobuje ohrožení jater všemi možnými toxickými vlivy.
Je třeba upozornit seniory, že čím vyšší a častější je konzumace potravin s vysokým glykemickým indexem (GI), tím vyšší je i tvorba tuku z nadbytečně přijatých cukrů.
1. Čím vyšší je obsah jednoduchých cukrů, tím vyšší je GI.
2. Čím vyšší je obsah škrobů (v přírodní formě tepelně neupravených), tím je nižší GI.
3. Při požití tepelně zpracovaného škrobu GI stoupá.
4. Čím vyšší je obsah vlákniny (druh neenergetických cukrů, tj. těch, které lidský organismus neumí ztrávit), tím nižšší je GI.
Největší zásobárnou energie v potravě jsou tuky. Jsou nezbytné pro ty, kteří vydávají nadměrně energie, ale to obvykle senioři nejsou. Přesto tuky z potravy nelze vyloučit, dokonce ani není reálné snížit konzumaci tuků pod 20%. Navíc, jejich součástí jsou i tuky pro tělo zcela nezbytné: esenciální mastné kyseliny. Pro seniora, myslícího si o "jedovatých tucích" své: kyseliny linolová, linolenolová a arachidonová jsou součástí tzv. antisklerotického komplexu nazývaného vitamín F. Neméně důležité jsou i další dvě EMK: eikosapentaenová a dokosahexaenová. Bez těchto pěti esenciálních mastných kyselin, obsažených hlavně v rybím tuku, se nebudete, milí senioři, cítit zdrávi. Představte si cévu. Její hladký vnitřek se nazývá intima, a právě tam se ukládá část tuků převážně ve formě cholesterolu. Céva se pochopitelně postupně zužuje, stává se méně pružnou, lomivější, a je-li to koronární céva, zásobující kyslíkem a živinami srdce, infarkt myokardu je za dveřmi. A je-li taková cévka v mozku, jejím zůžením, v tomto případě způsobeným rovněž cholesterolem, při současné hypertenzi - vysokém krevním tlaku, způsobeným rovněž zůžením cév, není daleko k mozkové příhodě.
Postačí tedy omezit ztužené pokrmové tuky, ubrat vepřové sádlo a dát přednost těm "tukům zdravým". Ale: raději vepřové sádlo, než ztužené pokrmové tuky typu kdysi Sana - vlastní sestra másla, dnes mnoho podobných výrobků (nemohu jmenovat pro možné poškození jména výrobců). V této souvislosti si neodpustím kritiku na tyto tuky, pro lidský organismus nevhodné, které se na trhu úporně drží jen kvůli drahé reklamě a neznalosti lidí. Jedná se o transfigurované mastné kyseliny (anglicky trans-fats), získané částečnou hydrogenací olejů. Jsou to druhy nenasycených tuků (mohou být mono-nenasycené nebo poly-nenasycené). Na rozdíl od přirozených (přírodních) tuků nejsou transfigurované tuky potřebné, (v přírodě se v podstatě nevyskytují, stejně, jako nenajdete v přírodě čistou glukózu) a také nejsou právě prospěšné zdraví. Konzumace transfigurovaných tuků může zvýšit riziko koronárních příhod. Odborníci na výživu doporučují omezení spotřeby transfigurovaných tuků na malá, spíše doplňková množství. Margaríny (dnes prodávané v mnoha variantách a obchodních názvech) byly původně vyrobeny jako krmivo pro zvířata, především pro rychlé zvyšování hmotnosti drůbeže. To, co je nám dnes na pultech obchodníků nabízeno, je původně bílá hmota bez chuti a zápachu, do níž bylo přidáno barvivo, syntetické vitamíny a umělá příchuť. Margarín by zůstal bez vydatné pomoci barviv a jiných aditiv nevábnou hmotou. Ale, reklama je mocnější než vzdělanost.
Pro tvorbu svalové tkáně jsou nezbytné bílkoviny. Procento bílkovin v potravě, alespoň podle odborníků přelomu tisíciletí, by mělo být okolo 30. Záleží samozřejmě opět na fyzické zdatnosti jednotlivce, na jeho fyzických aktivitách.
Dřív se doporučoval obsah bílkovinné složky o mnoho vyšší. Řekněme, že podle nejnovějších výzkumů je pro seniory skladba živin v potravě následující: 25-30% bílkovin, 25-30% tuků, 40-50% cukrů. Bílkoviny jsou složené z aminokyselin. Lidský organizmus bílkoviny v potravě nejprve enzymaticky rozloží a jednotlivé aminokyseliny pak použije pro syntézu vlastních bílkovin. Proto, stejně jako u tuků, musíme rozlišovat bílkoviny které jsou pro organismus nezbytné, plnohodnotné, obsahující všechny pro lidský organizmus potřebné aminokyseliny (hovězí maso, ryby, z rostlinné říše např. luštěniny) a jiné, neplnohodnotné, v kterých se vyskytují jen některé aminokyseliny vhodné pro člověka.
Zmínil bych se o rozšířeném, i když naprosto scestném názoru na hubnutí, a to je hubnutí nepřiměřeně rychlé. V seniorském věku nesmíme používat razantní diety, popř. přestat jíst. Dojde totiž k vyplavení tukových látek do krevního oběhu. Bez dostatku pohybu a dostatku karnitinu se nemohou zpracovávat a ukládají se v cévách nebo v játrech.Vzniká ketocidóza, která je velmi nepříjemná a může způsobit zvracení. Tuk uvolněný z tkání může způsobit tukovou embolii. Rovněž dochází k vyplavování cholesterolu a tvorbě cholesterolových žlučových kamenů. Následuje podráždění žlučníku a nadměrná zátěž jater a ledvin. Uvolnění v tuku nashromážděných polychlorovaných bifenylů může vést k nepoznané "otravě". A nakonec - může se zhoršit dna, může dojít k negativnímu ovlivnění štítné žlázy, dokonce až k poruchám spánku.
Ale konec strašení. Člověk v seniorském věku má právo na plnohodnotný život, který se rok od roku prodlužuje, a nekončí odchodem do důchodu. Aby byl co nejkvalitnější, k tomu přispívá i racionální výživa.
|
-
Stovky a tisíce dopisů Davida Rátha
Se zcela vážnou tváří nám hlavní socialistický doktor v nedělní televizní debatě tvrdil, že mu chodí denně stovky až tisíce dopisů od umírajících pacientů, kteří nemohou po kapsách najít 30, slovy: třicet, korun českých, aby mohli navštívit svého lékaře. Přidal historky o lidech s akutním infarktem, které místo aby na pohotovosti ošetřili, raději nechají potupně bez pomoci dodýchat na chodbě před automatem na vydávání stvrzenek, neboť než tam nebožák nahází mince, srdce nápor nevydrží. Vzhledem k tomu, že ministr Julínek, ačkoliv to nikdy nebyl žádný excelentní řečník, dokázal tentokráte jeho fantasmagorní výmysly s velmi klidnou tváří a jasnou argumentací vyvrátit, měl jsem ke konci pořadu pocit, že infarkt se pokouší o samotného MUDr. Rátha.
Poplatky u lékařů v této debatě odsoudilo asi 80% občanů. Je to zcela logické. Pokud by se odpovídalo na otázku: “Jste pro zdražení piva ?”, jistě by bylo záporných odpovědí ještě více. Nikdo si nechce nechat vytahovat peníze z vlastní peněženky jen tak. Navíc socansko-komunistická masáž hlavních zpravodajských médií o bezplatném zdravotnictví také vykonala svoje.
Takže poplatky jsou nutné zlo. Taky nejsem odvázaný z toho, že když musím na pohotovost, položím na stůl 90,- Kč, ačkoliv platím zdravotní i sociální.pojištění a k tomu nemalé daně. Jenomže, celou Julínkovu reformu nelze zúžit jen na vybírání poplatků. Má svoji logiku, hlavu i patu, nakonec snad dopomůže k tomu, abych v čekárně u obvodního lékaře neproseděl celé dopoledne, aby moje máma nemusela čekat na operaci kolena 10 měsíců, když kvůli bolesti v podstatě nemůže chodit, aby lidé neumírali kvůli pozdnímu termínu vyšetření na drahém přístroji, či drahé operace.
Zdraví je to nejcennější co máme. Stojí nám za 5 000,- Kč ročně, což je strop výdajů jednotlivého pacienta ? Stojí nám tyto peníze za to, aby se konečně tomuto nekontrolovatelnému molochovi rozkryly jeho karty ? Stojí nám tyto peníze za to, aby se péče stala více adresnější bez bohapustého plýtvání léky, bez zbytečně předepisovaných vyšetření lenivým simulantům, bez desítek položek na recepisech, které sponzorovaly farmaceutické koncerny ? Doufám, že ano.
Bývalý ministr zdravotnictví, ještě bývalejší zastánce absolutní komercializace zdravotnictví včetně všech poplatků a majitel soukromé polikliniky, svým příchodem k oranžovým soft komunistům obrátil o 180 stupňů. Ačkoliv vlády ČSSD střídaly v čele tohoto resortu figury jak na orloji, vyhlášky stíhaly různá nařízení snad každý týden a koncepce se měnily dle ranní nálady momentálního hlavouna, nepomohly obyčejnému pacientovi i zdravotnickému personálu ani za mák.
Nejzářnějším příkladem neschopnosti socanů najít jakoukoliv vizi je, že v důsledku jejich osmiletého panování nebudeme mít brzy asi žádné zdravotní sestry. Argument, že již více jak rok má toto ministerstvo ODS není relevantní, neboť dokud nebude současná reforma prosazena a zavedena do praxe, platí mantinely nastavené Ráthem s jeho soudruhy a soudružkami. Je neskutečné, jakou almužnu berou tyto ženy a dívky za svoji každodenní dřinu. Ležel jsem sám po těžké autohavárii několik týdnů na jednotce ARO, JIP i obyčejném pokoji. Mohu posoudit, co práce zdravotní sestry obnáší. Kolik úkonů denně vykonají a s jakou mírou odpovědnosti. Kolik lidských životů mají denně ve svých rukou, kolik pacientů pomůže zachránit jejich vlídné slovo a kvalifikovaná pomoc. Samozřejmě, že určujícím faktorem je vždy lékař, ale tam je ohodnocení jeho práce vcelku odpovídající, i když je zase vykoupeno množstvím přesčasových hodin a služeb. Sestřičky údajně mají základ kolem 13 000,- hrubého. Je to vůbec možné ?
Je to přesně v duchu současných Ráthových vizí o “bezplatném” zdravotnictví a komunistické filozofie oblbnout davy. Občana co nejvíce podojit na skrytých odvodech, které na výplatní pásce nebyly vidět, neboť se jednalo o údajnou platbu zaměstnavatele a takto vyždímané miliardy poté rozpustit v celém systému tak, aby nikdo přesně nemohl zkontrolovat, kam se vlastně poděly.
Hlavně, že o nich může rozhodovat stranické politbyro, či pár kamarádíčků na úřadech, kteří vždy přesně vědí, která firma dodává ty správné léky a přístroje a ještě navíc umí pěkně inzerovat v časopise pana doktora lidumila. Také pomoc zoufalé přítelkyni Součkové, která si nevšimla svých právníků na ministerstvu a vyžádala si na mezinárodní arbitráž o miliardy soukromého advokáta, kterému by většina z nás nesvěřila ani rozvod, je zajímavou kauzou, která stála daňové poplatníky 10 miliónů korun na odměnu pro tohoto pána. Na sestřičky pak jaksi nezbývá.
Ano, z cizího krev neteče, a proto je přerozdělování hlavním hobby socialistů i komunistů. Jen z tohoto důvodu neustále vytváří iluzi o jakémsi sociálním superstátu, který se o vás rád a zadarmo postará. Občanovi občas předhodí nějakou ohlodanou kůstku v podobě pastelkovného, ale ty hlavní hromady peněz donekonečna přesouvají takovým způsobem, aby vždy něco upadlo pod vlastní slamník. “Zdroje přece jsou!” jak pravil taťka Špidla. Jenomže ona je ta bolševická parta vidí hlavně v okrádání slušných pracujících lidí na daních a povinných odvodech tak zamlžených oparem neidentifikovatelnosti, že bychom na vyplnění daňového přiznání za chvíli potřebovali absolutorium z Harvardské university.
Ačkoliv se to snaží dr. Ráth a jemu podobní neustále skrývat, jejich demagogické lži a polopravdy stále směřují jen k jedinému cíli. Vrátit se zpět ke korytům za každou cenu. Proto ty takřka neuvěřitelné pohádky v nedělní debatě, proto vykreslování všech kroků současné vlády jako cesty do náruče bídy a utrpení. Julínkova reforma, ač se nám může zdát dosti přísná, má totiž jeden hlavní cíl, kterým je transparentnost výdajů. To je v konečném součtu moc dobré pro občana a moc špatné pro různé zkorumpované přerozdělovače. Asi proto se socanům i komunistům tak velmi nelíbí a nemohou dopustit její zavedení. Oni jsou zyklí na jiné postupy.
Nejparadoxnějším argumentem Davida Rátha je pak strach z privatizace nemocnic nebo zdravotních pojišťoven. Prý tam budou nespravedlivě a nekontrolovaně bohatnout vlastníci a pacienti nedostanou svá vyšetření a léky. Jak je potom možné, že on sám je vlastníkem polikliniky? Taky zde lidé umírají po chodbách, zatímco on se směje s plným břichem vybraných lahůdek za zdmi své majitelské kanceláře ? Proč tedy nevrátí tuto polikliniku státu ?
|
-
Apologetika pravého muže
Radim Lhoták
Feminizace postupuje jako morová nákaza moderní společností. Její poslední fáze se dá nazvat institucionálním feminizmem, jím se moderní státy snaží silou zákonů a totalitní ideologie popřít mužnost jako určující fenomén lidskosti, pohřbít muže jako synonymum celého člověka, jako vzor rozumové a morální nadřazenosti. Proti tomu se na nás s nehoráznou samolibostí šklebí naturalistická a profánní koncepce ženství spočívající v přízemním pragmatismu, v bezduché empatii, s níž povyšuje nejnižší formu člověka a jeho zvířecí podobu na humánní princip.
Nebudeme tvrdit, že žena nebyla obdařena rozumem. Stejně tak nebudeme muži upírat jeho široké citové prožívání. Používat rozum však znamená víc, než pouze mít rozumové schopnosti. Řídit se rozumem totiž vyžaduje další neméně důležité předpoklady, jimiž se člověk osvobozuje od všech sklonů a závislostí, které ho vlečou a zavádějí mimo pravdivé poznání dobra a zla, mimo vědění o úloze myslících bytostí vedených k jednání podle spravedlnosti a morální povinnosti. Těmito předpoklady, touto mohutností lidského charakteru není nic jiného než zmužilost, jinými slovy síla překonávající lidské slabosti a pocity, živočišné žádosti, náruživé vášně, změkčilý soucit, strach před protivy, nízké pudy, hédonismus, zkrátka vše, čím se člověk stává hříčkou vnějšího světa a veřejného tlaku, jímž se profánní společnost snaží podrobit vůli jedince chtění většiny, obklíčit ho fascinací úspěchu a existenční nutnosti, odnaučit ho svobodnému myšlení, udělat z něho stádní zvíře.
Ideál pravého muže jako nositele ctností a správného soudu o tom, co je dobré a co zlé, má kořeny již v dávné minulosti. Vrcholný rozmach antického myšlení o etice lidského konání vyústil ve filozofii stoicismu. Názor stoiků počátků rozmachu Římského impéria hledí na svět z pohledu starořeckého filozofa Hérakleita. Pantha rhei. Vše ve světě plyne a podléhá změně v postupném zhušťování pralátky všeho jsoucího do zhmotnělých forem existence, jež se přetvářejí a postupně rozkládají až ke konečnému splynutí do stavu prvotně nerozlišené nicoty a plnosti v jednom. Tou pralátkou je oheň. V řeči moderních věd: Energie. Není zde vidět naprosto zřejmá paralela mezi fyzikální teorií pulzování vesmíru od velkého třesku, přes expanzi hmotného prostoru až k jeho opětovnému zhroucení? Není z tohoto vědění patrno, nakolik je lidský život pouhým reliktem nadlidské podstaty světa, nakolik vznikl mimo dobro a zlo, jako jeden z produktů stvoření, přičemž jeho uskutečňování je záležitostí vlastní autonomní vůle k moci, vlastní zdatnosti k setrvání? A v neposlední řadě, nakolik ona zdatnost je věcí sebevýchovy, sebepřekonávání a sebezapírání na cestě k duchovním hodnotám lidství, které jedině překonávají pomíjivost hmotné existence? Jediný a bezpečný zdroj takové síly ducha potom spočívá v lidském rozumu, v racionální metodě poznání, jímž se člověk přibližuje bohům a překonává tak traumatizující téma nevyhnutelné smrti.
Stoicismus prošel staletými odkazy mudrců a stanovil čtyři pilíře lidské ctnosti: Rozumnost, uměřenost, statečnost a spravedlivost. Ve svém asketismu se stal mimo jiné stavebním kamenem křesťanské morálky. Ponechme stranou, jak křesťanství toto stoické učení uznávající pantheismus, tedy vládu přírody a boha jako její všudypřítomnou součást, překroutilo ke své potřebě a konečnému potření všeho, co jedná sebevědomě a podle přírody. Stoický klid a rovnováha byly výsledkem volního sebeurčení k tomu, co je v moci člověka o sobě, a měl tím na mysli svobodného ducha nezávislého na vnějších okolnostech, zoceleného cvičením a sebevýchovou k povznesenosti nad vším, co člověka zotročuje, připraveného čelit všem překážkám, všemu násilí a zlu, jímž člověk přestává být sám sebou, jímž se podřizuje obecnému zdání a zženštilé touze být uznán ve své slabosti, být brán na milost, být slepě milován, být zahrnován soucitem (empatií) a nakonec ovládnut libovolnou mocí.
Čtyři pilíře lidské ctnosti, pokud jsou brány jako základ lidského jednání i života, činí člověka ušlechtilým. Nic ušlechtilého se však nenarodí z matky a z její náruče vyhovující tělesným žádostem. Ušlechtilost vyžaduje výchovu a překonávání, s níž odpor a překážky jsou v dialektické jednotě. Nelze očekávat lidské ctnosti tam, kde člověk nebyl vystaven přírodě a jejímu nemilosrdnému výběru, podroben zkoušce ohněm, z níž vychází připraven na svoji úlohu neohroženého bojovníka za pravdu a vládu rozumu. Vpravdě mužnost je výrazem takové ušlechtilosti. Jak zjevně rozkladný a ponižující je v tomto smyslu vliv feminismu na lidskou společnost! Pohleďme na ženu, je snad jejím cílem a jedinou snahou stát se mužnou? Určitě ne. Co jiného je potom důsledkem feminizace, než potření lidských ctností? Nakonec naslouchejte našim ženám pozorně. Co vlastně chtějí?
Ženy volají po empatii. Co je empatie jiného, než rozhodný vliv citů v našem konání na úkor rozumu? Ženy volají po nejvyšší míře požitků dosažitelných z podstaty konzumní společnosti. To vše bez ohledu na muže a celistvost rodiny. Co je usilování o takový existenční prospěch jiného, než opak uměřenosti? Ženy volají po rovných příležitostech podpořených pozitivní diskriminací. Co je takový tlak na potření převahy silnějšího pohlaví jiného, než zbabělý strach před konkurencí? Ženy volají po výlučnosti své mateřské role, po násilném zabezpečení výživy sebe i svých zplozenců pomocí státem řízené perzekuce otců a jejich vyřazení z vůdčí role v rodině, která jedině může vézt ke správné výchově dětí. Co je takový nehorázný zločin na povaze a morálním potenciálu dospívající mládeže jiného, než potření pojmu spravedlnosti v jeho nejpůvodnějším smyslu? Čtyři pilíře lidských ctností převrácené naruby, dovedené ke své negaci, to je výsledek feminizace a následného morálního úpadku moderní společnosti.
Obhájci rovnosti mezi pohlavími říkají: Dejte ženě příležitost a ona se stane plnohodnotným člověkem. Dokonce jsou snad přesvědčeni, že k tomu má lepší předpoklady, protože je citlivější, smířlivější, humánnější. Jaký omyl! Jaké zmatení všech hodnot! Má se z ženy stát muž? Neříkám, že to ve výjimečných případech není možné. Minimálně existují ženy, které si váží mužnosti i rozumu. Takové ženy ovšem vyhledávají muže pro vlastní oporu a ochranu, aby dokázaly podle rozumu také žít. Sami k tomu nemají ani dost statečnosti, ani dost rozhodnosti. Možná to není jejich vina, možná k takovému postoji nejsou vedeny. Kdo je ale má vést? Ctihodní léčitelé duše manipulující s ženským vědomým okultními metodami a za tučnou úplatu? Jak to činí třeba kineziologie? Kartářky nebo čarodějné vědmy? Či snad ženy samy se pozvednou k rozumu sebevýchovou v diskusních kroužcích, jimiž hýbou cizopasné memy bující nad ženskými poklesky? Nebo v poradenských rubrikách ženských časopisů, na všelikerých babinetech těžících kapitál z jejich marnivosti? Stejně tak těžko se ovšem vychovají ve společenství mužů, kteří vinou genderových metod potírání a materializace tradičních lidských hodnot sami ztrácejí mužnost.
Zkuste se na chvíli zaposlouchat, pokud budete mít to štěstí a zůstanete nepozorováni, jak mezi sebou ženy hovoří o mužích, o dětech, o přátelství, o lásce. Kolik přízemnosti, hlouposti, zaujatosti, zhrzenosti, malichernosti, řevnivosti a útlocitné malověrnosti je v jejich hovorech propadlých zášti, nechutenství a podřadnému vkusu. Žena zdá se být utvořena jako erotický střed směňující vlastní hodnotu za balíček slastí. Jako prostitutka ve všech rolích zjevných i nezjevných, včetně manželství, jako matka ukájející žádosti svých dětí, jako pečovatelka konejšící slabé a nemohoucí. Co z toho má? Závislost. Žena touží po bytostech, které na ni budou závislé, které k ní přilnou v nedostatku soběstačnosti, teprve potom se cítí sama dost silná a důležitá, potom je její život prostoupen slastí, kterou má právo chtít a vyžadovat jako projev vděku za dary, jimiž obětuje vlastní tělo ve prospěch druhých. Je to věc výchovy nebo přirozenosti? To bych tady nechtěl rozhodnout. V každém případě je úlohou muže, aby tento ženský náhled smyslu života, tato naturální ženskost zůstala ženskostí v původním významu. Aby žena zůstala ženou, avšak mlčela, když se to od ní právem očekává. Nedovolte ženám, aby zneužívaly mužské plodnosti k sobeckým sklonům, z pouhé nízké potřeby a mateřského pudu. Dost na tom, že existují banky spermatu, jimiž se žena může uvést v početí bez smyslu a vyššího účelu, pro který chce plodit děti. O výchově ani nemluvě. K tomu ovšem muži musejí zůstat muži, ve své nadřazenosti rozumu, síly, odvahy a spravedlnosti. Muž musí toto vnímat jako povinnost a ženy nedobývat, neškemrat o jejich přízeň, nepropadat náruživé potřebě sexu, stát pevně, nedotčeně a neohroženě vyčkat, až žena přijde k němu. A ona přijde, ne jako věc, jíž má ve své moci, ale jako vábící nymfa, která se však přesto poddá jeho laskavé převaze, protože bez něho nemá v moci ani sama sebe.
Na závěr praktická rada pro muže: Pokud přijmete ženu jako trvalou společnici v životě, bude nanejvýše rozumné, abyste s ní neměli žádné děti. A když, tak ne dříve, než po sedmi letech soužití, kdy už bude zřejmé, že její oddanost není pouhým zdáním. Bohužel, současný stát a justice jsou nástrojem, který stojí proti mužům a nahrává ženě v její prodejnosti a nízké povaze, jak to odpovídá převažující většině případů. Současný stát a jeho represivní zákony ve věcech rodiny mají jediný cíl: Vytvořit líheň disponibilních lidských zdrojů pro účely ekonomické reprodukce a trhu práce. Jeho snahou není děti vychovat, ale v duchu plánování materiálních položek zásoby pouze zajistit jejich výživu pro účely státního rozpočtu. V horším případě jde o potřebu moci chtivých politických garnitur získat hlasy feminizované části populace. A ta je dnes obrovská. Povinnost být pravým mužem musíte naplnit sami svým vlastním životem proti všem nástrahám i hrozbám, které vám tato společnost přináší.
|
-
Když je krev příliš sladká
Diabetes mellitus, česky odborně úplavice cukrová a lidově cukrovka není na poli nemocí žádným nováčkem. Tato porucha látkové přeměny sužovala člověka již jeden a půl tisíciletí před Kristem. První zmínka o cukrovce je dochována na egyptském papyru z roku 1552 př.n.l., kde lékař Hesy-Ra popisuje jeden z hlavních příznaků nemoci, jímž je časté močení.
Podstatou nemoci je zvýšená hladina jednoduchého cukru glukózy v krvi. Glukóza je nezbytná pro výživu buněk a zejména mozku. Pokud je jí v krvi moc, poškozuje cévní stěny. Výsledkem jsou poruchy prokrvení různých orgánů, především očí a ledvin. Běžná je i porucha cévního zásobení srdce a končetin a také nervů a mozku.
Inzulín došel - diabetes 1.typu
Za normálních okolností je hladina glukózy udržována v rozumných mezích působením inzulínu. To je hormon, který se vytváří ve speciální tkáni - Langerhansových ostrůvcích ve slinivce břišní. Díky inzulínu se glukóza dostává přes buněčnou stěnu do nitra buněk. Přestane-li slinivka vytvářet inzulín, takže je ho nedostatek, budete mít diabetes 1. typu. Postihuje především děti a mladé dospělé. Příčinou jeho vzniku je nejčastěji autoimunitní onemocnění slinivky.
Inzulín nestíhá - diabetes 2.typu
V případě 2. typu diabetu slinivka inzulín vytváří, ale buď vázne jeho uvolňování ze slinivky nebo jeho působení na buněčnou stěnu. Tento typ cukrovky je častější než 1. typ a jeho vznik velmi úzce souvisí s obezitou a celkově nezdravým životním stylem. Je metlou dospělých a starších pacientů, ale nevyhýbá se ani dětem.
Jak se projevuje
Neustálá žízeň, časté močení a pití jsou základní příznaky cukrovky. Zpravidla je doprovází ještě celková slabost a únava. Může se přidat rozmazané vidění, brnění končetin a hubnutí, nevolnost a zvracení. Že se jedná o cukrovku a ne o jiné onemocnění, zjistí lékař z vyšetření krve podle stanovení hladiny glukózy v krvi, tzv. glykémie. Vyšetření dalších látek v krvi a vyšetření moči upřesní diagnózu a pomohou stanovit typ diabetu.
Nebezpečně nenápadná
Výše popsaným způsobem o sobě cukrovka dává bohužel vědět málokdy. Zejména diabetes 2. typu většinou probíhá bez jakýchkoliv příznaků. Až náhodný odběr krve či moči prozradí, že máte cukrovku. V horším případě se cukrovka zjistí až v momentě, kdy je poškozen některý orgán. Na cukrovku je třeba myslet také v případě, že trpíváte často kvasinkovým plísňovým onemocněním. K jeho projevům patří svědivá zarudlá kůže, někdy s bělavým povlakem, nejčastěji ve slabinách a mezi prsty na nohou.
Cukrovka utržená ze řetězu
Neléčená cukrovka nadělá pěknou paseku. Poškození cév vede ke slepotě. Porucha prokrvení končetin může vést až k odumření jejich částí s nutností amputace. Může také dojít k poškození až selhání ledvin. Poruchy nervového zásobení se projeví jako úporné mravenčení, ztráta citlivosti různých částí těla nebo i těžko ovlivnitelné bolesti. Díky cukrovce stoupá riziko vzniku infarktu myokardu či mozkové mrtvice. Pány mohou nemile překvapit poruchy erekce.
Jak udržet cukrovku na uzdě
V léčbě cukrovky je základem udržovat hladinu glukózy v krvi v normálních mezích. Bez ohledu na typ diabetu je hlavní léčbou racionální dieta s omezením cukrů podle doporučení lékaře, dostatek pohybu a snížení tělesné hmotnosti. Bez toho je téměř nemožné snížit glykémii na únosnou hodnotu. To se týká především diabetiků 2. typu, kde je obezita hlavní příčinou vzniku diabetu.
Máte-li diabetes 1. typu, je navíc třeba dodávat pravidelně chybějící inzulín. Jste-li diabetik 2. typu a dietou se nedaří glykémii snížit, může vám lékař předepsat tablety, které pomáhají snížit hladinu cukru v krvi. Když ani to nepomáhá, opět přichází na řadu inzulín.
Lze cukrovku vyléčit?
Cukrovka provází pacienta často doživotně, ale není třeba házet flintu do žita. U diabetu 1. typu se v odůvodněných případech provádí transplantace slinivky břišní. V případě diabetu 2. typu je možné vrátit dlouhodobě hladinu glukózy na normální hodnoty dosažením správné hmotnosti a zdravým životním stylem. To je zároveň recept na to, jak snížit riziko vzniku cukrovky na minimum.
|
-
| Dvojčata krasových soutěsek: Prosiecká a Kvačianská dolina |
|
|
K nejkrásnějším a krajinářsky nejpřitažlivějším přírodním výtvorům Slovenska patří vápencové soutěsky neboli tiesňavy. Nadchnou svou divokostí a monumentalitou, mnohdy také odvážně vedenými turistickými trasami po žebřících, visutých lávkách a ocelových lanech. |
|
|
|
| reklama |
|
");
document.write("");
//]]> -->
| | | |
|
 |
|
|
|
|
"Ve stínu“ těch nejznámějších, k nimž patří rokliny Slovenského ráje nebo Jánošíkovy diery, existuje ve slovenských horách řadu dalších, méně proslulých. Patří k nim například Prosiecká a Kvačianská dolina v Chočských vrších na rozhraní Liptova a Oravy.
Páté nejvyšší pohoří Slovenska
Chočské vrchy, páté nejvyšší pohoří Slovenska, tvoří přirozenou geografickou hranici mezi kulturně-historickými regiony Oravou a Liptovem. Řadí se k tzv. jaderným pohořím Západních Karpat, oproti ostatním však vykazuje řadu morfologických zvláštností.
Vápencová stavba a nerovnoměrný tektonický výzdvih z jižní "liptovské“ strany byly v minulosti hlavními příčinami vzniku nápadně odlišné říční sítě. Pramenné oblasti vodních toků směřujících na jih do Liptova se vlivem zpětné a hloubkové eroze v mnoha případech prokousaly až na severní "oravské“ úpatí a rozřízly celé horstvo hlubokými, úzkými dolinami na několik dílčích masívů.
Zvláštností Chočských vrchů je, že postrádají hlavní rozvodní hřbet a většina vodních toků jimi protéká skrz naskrz od severu k jihu přes hluboká vápencová údolí, z nichž mnohé mají charakter krasových kaňonů.
Nejpovedenější z nich je 3 km dlouhá Prosiecká dolina, kterou vyhloubil potok Prosečianka ve východní části pohoří mezi masívy Lomno (1278 m) a Prosečné (1372 m). Velmi podobná je sousední, zhruba 4 km dlouhá Kvačianská dolina, ležící na samém východním okraji Chočských vrchů při hranici se Západními Tatrami.
Dvojčata krasových soutěsek
Prosiecká a Kvačianská dolina mají mnoho společného. Obě byly s přilehlým okolím již v roce 1967 vyhlášeny za chráněná území. V současnosti mají statut národní přírodní rezervace, z čehož vyplývá i na Slovensku (tak jako u nás) nejvyšší stupeň ochrany.
Kromě neobyčejně pestrého krasového a kaňonovitého reliéfu se v rezervacích chrání především vegetace. Typická je inverze rostlin, kdy se na dně chladných, stinných a vlhkých kaňonů vyskytují druhy běžně rostoucí ve vysokých horských polohách – například hořec Clusiův, protěž alpská, astra alpská, zvonek malý, prvosenka holá, plamínek alpský, koniklec slovenský.
Naopak na sluncem vyhřátých výše položených skálách rostou teplomilné druhy, z nichž některé zde dokonce dosahují severní hranici svého geografického rozšíření.
Mezi typické teplomilné zástupce místní flóry patří rozchodník bílý, mléčník mandlolistý, čistec rovný, střevíčník pantoflíček).
Spojnice Liptova a Oravy
Obě doliny měly v minulosti také důležitý komunikační význam. Představovaly velmi komplikované, přitom však životně důležité spojnice Liptovské kotliny s obcemi Velké Borové, Malé Borové a Huty.
Tyto dědiny, ležící na severní straně Chočských vrchů a dnes logicky inklinující spíše k Oravě, odedávna patřily a dosud stále patří do Liptova.
Je téměř neuvěřitelné, že ještě docela nedávno, v druhé polovině 20. století, sloužila těmto obcím jako jediné spojení se světem dnes již nepoužívaná silnice nad Kvačianskou dolinou, vinoucí se pomocí ostrých zákrutů a příkrého stoupání nad krkolomnými svahy kaňonu.
Prosieckou dolinou vedla sezónní cesta pro koňské povozy svážející seno z krasových plání nad soutěskou.
Krasové kaňony Prosiecké a Kvačianské doliny lze pohodlně navštívit během jediného dne formou (polo)okružní trasy v délce zhruba 10 km. S ohledem na přítomnost technických pomůcek (žebříky a lana) je lepší, i když nikoli povinné, stoupat vzhůru Prosieckou dolinou a dolů se vracet Kvačianskou dolinou.
Spolehlivého a fundovaného průvodce představuje vedle modrých a červených turistických značek také trasa naučné stezky
|
Zajímavosti Prosiecké doliny
Vyvieranisko – silná krasová vyvěračka nad kaňonem Vráta, kterou tryská dvěma mohutnými proudy celý potok z podzemí. Souvisí s podzemním jeskynním systémem, který však dosud nebyl objeven.
Červené piesky – západní, pravá větev doliny tvořená mohutným skalním kuloárem, který dostal jméno podle suťových nánosů načervenalé barvy. Ozdobou kuloáru, připomínající scenérii jakoby z Yosemitského národního parku, je 15 m vysoký vodopád – bohužel často vysychající.
Vyšný a Nižný Straz – nejužší partie východní levé větve Prosiecké doliny (Sokol) s žebříky a ocelovými lany a dobře vyvinutými obřími hrnci. Zajímavost představují příčné ocelové vzpěry mezi skalními stěnami, po nichž vedl v minulosti 30 m dlouhý most staré vozové cesty. | Prosiecká dolina
Vstup do Prosiecké doliny z jihu od vesnice Prosiek je vskutku impozantní. Potok Prosečianku naráz sevře zdaleka viditelné skalní hrdlo vápencových stěn, jež se k sobě přiblíží tak blízko, že nahoře vytvoří téměř uzavřenou klenbu.
Opravdu jeden z nejhezčích kaňonů Slovenska – divoký, nespoutaný a nenarušený žádnou cestou ani umělými technickými pomůckami.
Tento kaňonovitý vstup, nazvaný přiléhavě Vráta, je sice krátký, během jarního tání a po silných letních deštích se však suchou nohou projít nedá.
Zato následující část nazvaná Polhora je odlišná. Voda teče někde v podzemí, řečiště je vyschlé a údolní dno se rozšiřuje. Zalesněné svahy vysoké až 600 m s převažujícími porosty smrku zdobí bělostné skalní galerie.
Několik nápadnějších izolovaných skalisek s podobou postav a zvířat má dokonce vlastní názvy pojmenované lidovou fantazií.
Pochopitelně nechybí Jánošík, stejně jako ve Vrátné dolině je tady Ťava (Velbloud), dále Sova a Medveď. Skuteční živí medvědi se v okolních lesích vyskytují také.
|
Zajímavosti Kvačianské doliny
Oblazy – překrásné místo známé zejména díky lidovým technickým stavbám. V polovině 19. století si tady od světa odříznuté obce Veľké Borové, Malé Borové a Huty vystavěly tři vodní mlýny a jednu pilu – katr. Nejvýše položený mlýn zničila povodeň roku 1913, ostatní dva se zachovaly a dnes představují významné památky slovenského lidového stavitelství. Horní Gejdošovský mlýn byl obýván až do roku 1974 a je docela dobře zachován, dolní Brunčiakovský mlýn, pustý od 50. let 20. století, průběžně opravují dobrovolní nadšenci. Zcela funkční a rekonstruovaný je vodní katr. |
Kvačianská dolina
Průchod Prosieckou dolinou ústí do mírně zvlněných luk krasové planiny Svoraď na severním úpatí Chočských vrchů.
Po nich vede skoro neznatelný rozvodní hřbet, z něhož odtékají vody přes obec Veľké Borové do sousední Kvačianské doliny.
Samotná Kvačianská dolina vzniká v překrásném místě zvaném Oblazy. Je to malá údolní plošina, kde se stýkají rokliny potoků Borovianka, Hutianka a Ráztoka.
Posledně jmenovaná je nejzajímavější – při jejím vyústění se naskýtá pohled na 7 m vysoký vodopád s dřevěným žebříkem. Bohužel, po většinu roku tudy teče jen velmi málo vody. Když však voda naopak teče, rokle je neprůchodná.
Pod Oblazy začíná vlastní, zhruba 2 km dlouhý kaňon Kvačianské doliny s vysokými skalními stěnami, peřejemi a vodopády. Na rozdíl od sousední Prosiecké doliny zde vodní tok nemizí v podzemí, což je dáno dolomitovým skalním podložím.
Úchvatnou skalní soutěskou však bohužel žádná schůdná cesta nevede a je nutné celý kaňon obcházet po méně záživné, dnes již dávno nepoužívané silnici Veľké Borové – Kvačany, vybudované v 50. letech 20. století. I to má však své kouzlo. Silnice se odvážně vine se ve svazích nad kaňonem a stoupá do nejvyššího místa na skalním žebru Roháč.
Od kamenného kříže z roku 1860, symbolizující cestovní útrapy někdejších projíždějících povozů, se otevírá úžasný pohled do skalních hlubin Kvačianské doliny. Jako na dlani je odtud z výšky okolo 100 m vidět stuha zpěněné vody, téměř kolmé vápencové stěny i koberec okolních lesů.
|
Může se hodit
ITINERÁŘ TRASY
Prosek – Prosiecká dolina (modrá), 4 km – Veľké Borové (modrá), 8 km – Oblazy (modrá), 10 km – Kvačany (červená), 14 km – Prosiek (neznačeno), 19 km
JAK SE TAM DOSTAT
Vesnice Prosiek, popisovaná jako východisko k (polo)okružní túře, je velmi špatně dostupná veřejnou dopravou, jen o něco málo lépe jsou na tom Kvačany. Autobusy sem zajíždějí z Liptovského Mikuláše.
Pokud pojedete autem, pak je nejlepší zaparkovat nad Prosiekem, projít Prosieckou a Kvačianskou dolinou do Kvačan a po loukách neznačenou cestou dojít do Prosieku. | | |
|
-
Vysoké Tatry. Kouzelné hory plné skalnatých štítů, věží, pilířů, hřebenů. Avšak dnes je jen nepatrná část z nich přístupná i pro běžného turistu. Když začneme bloudit prstem po mapě Vysokých Tater tak zjistíme, že se legálně dostaneme jen na devět vrcholů, a z tohoto nepatrného počtu ještě na jeden z nich (lomnický štít) pouze za pomocí lanovky. Na následujících řádcích tak uvádím základní informace o jednotlivých vrcholech, které lze do tohoto výčtu zahrnout.
Jahňací štít (2 229 m): Nejvýchodnější samostatný štít hlavního hřebene Vysokých Tater, který leží mezi Kolovým sedlem a Kopským sedlem. Výrazný vrchol a fantastický rozhledový bod, na který vede značený chodník od Chaty při Zelenom plese. První známý výstup na vrchol uskutečnil anglický badatel Robert Townson (který mimo jiné změřil s přesností na dva metry výšku Lomnického štítu) dne 9.8.1793. Ovšem dá se předpokládat, že již před tím na tento vrchol vystoupil některý z lovců kamzíků a nebo hledačů pokladů. První známý zimní výstup na vrchol uskutečnili 3.12.1911 Gyula A. Hefty a Lajos Rokfalusy.
Obtížnost: středně těžká až spíše těžká túra
Délka túry: 7 1/2 až 8 hodin
Celkové převýšení: výstup 1 350 metrů, sestup 1 350 metrů
Základní trasa: Tatranská Lomnica – Tatranské Matliare – Dolina Kežmarskej Bielej vody – Chata pri Zelenom plese – Kolový priechod – Jahňací štít a zpět
Kôprovský štít (2 367 m): Výrazný a mohutný vrchol v rozsoše Kriváně, na jehož vrchol vede turistická značka z Vyšného Kôprovského sedla. Je vynikajícím rozhledovým bodem s prakticky kruhovým výhledem, jen k jihozápadu a k jihu je výhled částečně omezen masívem Kriváně a okolních vrcholů. Kôprovský štít je nejlépe viditelný z jižního a jihovýchodního okraje Velkého Hincova plesa a pak samozřejmě z Ostrvy.
Obtížnost: středně těžká až těžká túra
Délka túry: 8 hodin
Celkové převýšení: výstup 1 050 metrů, sestup 1 050 metrů
Základní trasa: Štrbské pleso – Popradské pleso – Mengusovská dolina – Veľké Hincovo pleso – Vyšné Kôprovské sedlo – Kôprovský štít a zpět
Kriváň (2 494 m): Impozantní tatranský štít, který byl po dlouhou dobu pokládán za nejvyšší ve Vysokých Tatrách. Jde snad o nejkrásnější horu nejen v Tatrách, ale vůbec na Slovensku, z níž se otevírají úžasné výhledy na celou tatranskou a fatranskou oblast. Tento vrchol, nejkrásněji (ve své typické podobě) viditelný z oblasti Pribyliny a Liptovského Hrádku, je turisticky přístupný. Leží mimo hlavní hřeben Vysokých Tater. Na vrcholu je malý kříž a pamětní tabule.
V roce 1840 vystoupil na Kriváň saský král Fridrich August II., na jehož počest byl na vrcholu Kriváně postavený asi třímetrový památník. Tento čin ale pobouřil slovenské vlastence okolo Ľudovíta Štúra, kteří již v roce 1841 se pokusili zorganizovat národní vycházku na Kriváň. Tato tradice národních vycházek se dochovala až do dnešních dnů.
Na svazích Kriváně bylo rušno již v 15. století, kdy se tady nacházelo množství dolů pro těžbu zlata. Dá se předpokládat, že tito dávní baníci zdolali i vrchol tohoto tatranského velikána. První doložený výstup však podnikl až v roce 1772 Andrej Jonáš Czirbesz se společníky.
Obtížnost: středně těžká až těžká túra, fyzicky značně namáhavá
Délka túry: minimálně 7 hodin
Celkové převýšení: výstup 1 200 m, sestup 1 550 m
Základní trasa: Štrbské pleso – Jamské pleso – Krivánsky žľab – Malý Kriváň – Kriváň – Grúnik – Tri studničky
Lomnický štít (2 634 m): Jeden z nejznámějších tatranských štítů, který je již od roku 1940 zpřístupněn visutou lanovkou. Vynikající výhledový bod. Na vrcholu je konečná stanice lanovky a pracoviště astronomického ústavu SAV – známá koronální stanice, která se zabývá výzkumem Slunce a meteorologická stanice, která začala fungovat 1.10.1940, čtyři roky po zahájení stavebních prací (1936).
Lomnický štít neleží na hlavním hřebeni Vysokých Tater. Tento vrchol byl v minulosti přístupný i turisticky, ale po zřícení skalních bloků na pouhých asi patnácti metrech výstupové cesty byl celý chodník uzavřen. Je otázkou, zda-li je takovým problémem tento krátký úsek opět zajistit a celou cestu zpřístupnit...
Vrchol byl poprvé zdolán pravděpodobně Robertem Towsonem 16.8.1793, který určil jeho výšku barometrickým měřením s přesností na asi deset metrů. Je ale možné, že na vrcholu stanul již dříve některý z lovců kamzíků. O Lomnickém štítu, než jej měření L. Greinera v roce 1838 posunula na správnou příčku, se dlouho věřilo, že je nejvyšším tatranským vrcholem. Také se věřilo, že je nepřístupným, což se projevilo v jeho starších názvech vyjadřujících úctu - Otec, Děd či Königsberg (Královský vrch).
Predné Solisko (2 093 m): Turisticky přístupný vrchol s vynikajícími výhledy do Mlynické doliny. Na jižních svazích je lyžařská sjezdovka a sedačková lanovka končící u Soliskovej chaty ve výšce 1840 metrů, od které vede na vrchol nejsnadnější cesta.
Obtížnost: lehká až středně těžká túra
Délka túry: 1 a 1/2 až 2 hodiny (při použití lanovky)
Celkové převýšení: výstup 250 metrů, sestup 250 metrů
Základní trasa: Štrbské pleso – lanovkou k Chatě pod Soliskom – Predné Solisko a zpět
Rysy (2 499 m): Jeden z nejvyhledávanějších a nejznámějších tatranských vrcholů. Leží na hlavním hřebeni Vysokých Tater mezi Žabí věží a Českým štítem (Vysokou). Rysy jsou ve skutečnosti dvojvrcholem, vyšší z vrcholů s výškou 2 503 metrů leží jižněji než výše uvedený vrchol. Rysy jsou zároveň hraničním vrcholem s Polskem a jeho nejvyšší horou. Výstup na vrchol vede z Mengusovské doliny kolem Chaty pod Rysy a přes sedlo Váha. Vynikající výhledový bod. V hlavní turistické sezóně – od července do září – lze vrcholu využít jako turistického hraničního přechodu do Polska a opačně!
Obtížnost: těžká túra
Délka túry: 7 až 8 hodin
Celkové převýšení: výstup 1 200 metrů, sestup 1 200 metrů
Základní trasa: Štrbské pleso – Popradské pleso –- Mengusovské dolina – Rozcestí pod Rysy – Žabie plesa –– Chata pod Rysy – sedlo Váha – Rysy a zpět
Slavkovský štít (2 452 m): Mohutný a výrazný vrchol v jihovýchodním rameni Bradavice. Vrchol je turisticky přístupný a poskytuje vynikající výhledy prakticky na všechny světové strany. Jako první na tento štít vystoupil v červnu 1664 evangelický kněz Juraj Buchholtz st. s dvanáctičlennou skupinou. První známý zimní výstup uskutečnili 15.1.1873 E. Blásy aj. Gellhof. V 17. století se z vrcholové kupy údajně zřítily mohutné skalní bloky do Velké Studené doliny (jsou zde patrny dodnes) a vrchol měl pozbýt svého výsadního postavení – měl být do té doby nejvyšším vrcholem Vysokých Tater. První část tvrzení je sice pravdivá, ale ta druhá část se zdá být značně nadsazenou a nepodloženou. Na jihozápadních svazích Slavkovského štítu se nachází místo, které se zvykne nazývat Spálenisko. Své pojmenování dostalo podle požáru z konce července 1928, kdy požár zlikvidoval okolo 60 hektarů lesa, podle výzkumů Ľ. Fekete a T. Blattného z let 1913 až 1914, tajgového charakteru.
Obtížnost: středně těžká až spíše těžká a dlouhá, fyzicky náročná túra
Délka túry: 9 až 10 hodin
Celkové převýšení: výstup 1 450 metrů, sestup 1 450 metrů
Základní trasa: Starý Smokovec – (Hrebienok) – Slavkovská vyhliadka – Nos – Slavkovský štít a zpět
Svinica (2 301 m): Monumentální a velice nápadný vrchol v hlavním hřebeni Vysokých Tater nacházející se mezi vrcholy Beskyd a Valentková. K východu – směrem do Polska vybíhá z masívu mohutná rozsocha s takovými vrcholy jako je Kozi Wierch, Granaty, Wielka Buczynova Turnia a další. Na tomto hřebeni je snad nejtěžší turistická cesta v celých Vysokých Tatrách – známá Orlia Piercz. Svinica je výrazný vrchol se suťovými svahy, jejíž tvar nejlépe vynikne při pohledu z horní části Tomanovské doliny v Západních Tatrách.
Obtížnost: středně těžká až těžká túra, velice dlouhá a fyzicky namáhavá
Délka túry: 11 až 12 hodin (!)
Celkové převýšení: výstup 1 450 metrů, sestup 1 450 metrů
Základní trasa: Podbanské – Tichá dolina – Suché sedlo – Ľaliové sedlo – Svinické sedlo – Svinica a stejnou cestou zpět
Východná Vysoká (2 428 m): Mohutný štít hlavního hřebene Vysokých Tater, který je fantastickým výhledovým bodem. Vrchol je turisticky přístupný ze sedla Poľský hrebeň po náročném suťovém chodníku. Z masívu vybíhá k jihovýchodu mohutná a dlouhá rozsocha, na níž leží vrchol Bradavice.
Autor: www.treking.cz.
Tatry
|
|
|